30. října 2008 v 19:39
jirgen
Jitra jsou zde tichá
V poličském údolí se nachází vesnice jménem Borová u Poličky, která je nedaleko Poličky. Shodou náhod, tam leží naše roubená chaloupka.
Ta je za každého rána, když není zrovna podzim, jaro nebo zima pokryta jemnými kapkami rosy, která se udělala přes noc. Pavučiny jsou mírně ojíněné a pavoukům je hrozná zima. V pavučinách jsou, na kost, úplně promočené mrtvé mouchy.
S přibývajícími slunečními paprsky se ze staré střechy pomalu začíná odpařovat vlhká voda. Po chalupě je slyšet hlasité pobíhaní myšek, kun a much. Ve chlívu, kde byla zavřená svině Radmila, se pošťuchují dva nadržení holubi a na pudě sídlí náš netopýr Waldemar.
Když obvykle jsem na návštěvě v Borové, spím venku. Jednou jsem měl to štěstí zjistit, jak vypadá ono tiché jitro.
To si takhle spím, jako by nic, ve stanu a najednou takový řev. Ten řev se vinul ze sousedovic keře. Byl to on, hrozný kohout Rozparovač, jak byl nazván po našem sousedovi, který bydlí z druhé straně plotu. Vykulil jsem se ze stanu a jakože zasáhnu. Byl jsem na půl cesty ze stanu, a v tom se podívám do okna, kde spí dědeček s babičkou. V okně se začalo něco děsně rychle hýbat. Z okna si to vyštrádovala dědova rozčepýřená hlava, to znamená, že byl každý vlas úplně jinam. Mohutným hlasem pravila:,, Drž už hubu hajzle!!“, nejprve jsem myslel, že myslí mě, ale potom my to došlo, že to bylo na Rozparovače, protože ten ocas začal krákat o půl čtvrté ráno.
Jitra jsou zde opravdu tichá, když se nehádá děda s kohoutem.